Sen

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj …

První máj. Začátek května. Kousíček před začátkem léta. Příroda je probuzená. Všechno kvete a zelená se. Všude bzučí včely a čmeláci. Vzduch voní. Voní pozdním jarem a začínajícím létem. Paprsky pozdního jara jen pohladí. Na každém rohu je slyšet symfonie ptactva. Ve vzduchu jako by zněla melodie. Ladné, pomalé a melodické tóny kytary, hrající tam někde na pozadí a perfektně dokreslující atmosféru. Jeden akord za druhým se vznáší v povětří. Moje mysl se opájí touto atmosférou a moje kroky jsou téměř automatické. Jako kdybych na začátku nastavil cíl cesty a potom se už o nic nestaral. Opouštím voňavé ovzduší pozdního jara a procházím těmi skleněnými dveřmi. Téměř okamžitě zavoní vodní dýmka a všemožné čaje.

Spokojeně sedím v koutku. V celé čajovně jsem téměř sám. Upíjím čaj a spokojeně koukám takříkajíc do blba. Přemýšlím a hlavou se mi honí jarní myšlenky. Srovnávám si v hlavě co a jak dál. Z mého hloubání mě vyruší slabé zavrzání těch skleněných dveří, kterými jsem před chvílí vešel já. A v těch dveřích stojí ona. Dlouhé, světle hnědé vlasy s rozkošnými kudrlinkami na konečcích. Dlouhá kytičkovaná sukýnka. Barevné korálky na krku. Na tváři krásný úsměv a postavičku kvůli, které by vypluly tisíce lodí … Posadí se k vedlejšímu stolu. Nenápadně po ní pokukuji. Dává si čaj a otevírá knížku. Za chvíli ji přestanu věnovat pozornost a dál se zabývám svými myšlenkami. Čaje pomalu ubývá a čas utíká. A já zjišťuji, že nejsem sám. Naproti mě sedí ona. Směje se na mě a ptá se jak se mám. Potom se mi představí. Představení jí oplatím a začneme si povídat. Strašně krásně se usmívá. Omamně voní, až se mi zatočí hlava. Je moc milá a já jsem v sedmém nebi. Má krásné modré oči a já se v nich ztrácím. Teď už mi nikdo a nic nepomůže, abych se v těch očích neztratil.

Začíná se připozdívat. Pomalu opouštíme čajovnu. Tentokráte už ruku v ruce. Jsem ztracený. Okouzlila mě. Vycházíme do vlahého jarního večera. Cítím její dlaň v té mojí. Vzduch voní. Stromy se zelenají. Točí se mi hlava. Zastavíme se pod kvetoucím stromem. Šeptá mi krásná slůvka a já jsem v sedmém nebi. A sopka se číní, a tělo se chvěje, jak země kdesi pod Etnou. A oči se lesknou, a slečna se směje dokud se ústa nestřetnou. Odstoupí o krok dál. Naposledy se na mě usměje a země se se mnou roztočí. Slečna se začíná rozplývat. Vyděšeně koukám kolem sebe a jsem obklopen tmou. Někdo mi zavřel oči. Otevírám je a nechci jim věřit. Ležím ve své posteli. A je sobotní květnové ráno. Všude ticho. Nikde nikdo. Jen počítač sem tam zabliká kontrolkou. Otevřeným oknem vniká dovnitř vlahý jarní vzduch. Všechno kvete a voní. Moc bych se chtěl vrátit do toho snu, ale jak řekla žena jistého Loudala z Radetic: “Sen je sen, probudíš se, je den”.

Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!

Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“

Posted by Chlup 23.01.2008 22:16

Post A Comment

You must be logged in to post a comment.